Vymysli mi pohádku, Nakreslím ti obrázek!
Bylo to úplně jednoduché. Ve dvojicích jsme si vylosovali nadpis příběhu, vymysleli děj, přepsali na počítači a poslali, přečetli na diktafon, poslechli, namluvili znovu pomaleji, vydali se do 2.C, kde druháci vše vyslechli a nakreslili obrázky k příběhu. Tak to bylo.
Co jsme vymysleli?
JAK KUKAČKA ZAPOMNĚLA KUKAT
Byla jednou jedna kukačka, která musela každý den kukat v 7 hodin ráno, aby vzbudila jiné kukačky. Celé dny poletovala a dívala se, jestli se okolí náhodou nezměnilo a také hlídala dravce, aby nepojídali malé ptáčky. Zalévala květiny a když byl čas, aby nakrmila mladé, letěla domů. Když ráno v 7 hodiny vstávala, ani jednou nezaspala. Jednoho rána se rozhodla, že se poletí podívat za svými kamarády. Ale bála se letět sama, protože ji otravoval nějaký velký pták. Bála se, ale nakonec letěla. Co se však nestalo - najednou ji něco popadlo. Letělo to s ní pryč. Hrůzou omdlela. Když se probrala, byla ve velkém cizím hnízdě a všude kolem byly skály. Chtěla odletět, ale bála se ve velké výšce vzlétnout, protože nebyla zvyklá létat vysoko. Najednou k ní letěl nějaký pták... „Co teď?“ řekla si kukačka. „Mám vzlétnout a překonat svůj strach? Nebo mám zůstat v hnízdě a čekat, co udělá velký pták, který se řítí ke mně?“ Nevěděla. Bála se. „Co se mnou bude? Kdo bude za mě kukat?“ Začala volat o pomoc, ale ve skalách žádný ptáček nebydlí, protože ví, že tam mají hnízda velcí dravci. Věděla, že volá zbytečně, přesto volala dál. Dravec doletěl do hnízda, sedl si před ni a pozoroval, co kukačka dělá. Po chvíli ji dravec chytil. Začal otvírat zobák. V tu ráno se mu kukačka vyvlékla z drápů a vzlétla. Překonala svůj strach. V dálce letělo hejno čápů, které kukačka znala. Zavolala na ně a vzali ji domů. Velký dravec dostal od čápů ponaučení. Tak kukačka zapomněla chvíli kukat, ale pak už kukala pořád a NIKDO ji neotravoval.
Kateřina, Andrea
Jak včelka zabloudila
Žila jednou jedna včelka jménem Žito. Celý svůj život bydlela v nádherném úlu se svou velkou rodinou. Ale tyhle včelky nebyly jen tak obyčejné. Jiné včelky se jim smály, no kdo by se puntíkovaným včelám nesmál? Ano, je to tak, opravdu jsou puntíkované. Měly, mají a budou mít s tímto těžký život. Včelka Žito se nedávno rozhodla, že se vydá k babičce na konci lesa. Vzala si raneček a vylétla z úlu. Jak se tak prolítávala lesem, poznala, že už se stmívá. Na obloze se objevil měsíc a včelka pořád nebyla u babičky. Najednou zjistila, že opravdu neví, kde je. Začala se bát. Nevěděla, jestli jít spát nebo dál bloudit lesem a hledat cestu. Bála se usnout, protože z každého koutu lesa se ozývaly škaredé a strašidelné zvuky. Tak hledala cestu dál. Začínalo pomalu svítat a včelka byla stále ztracená. Nakonec si řekla: „Poletím za sluncem, snad mě dovede k mé milé babičce.“ Letěla dál a najednou uviděla svůj rodinný úl. K babičce sice nedoletěla, ale teď už z vlastní zkušenosti ví, že když nezná pořádně cestu, tak je lepší zůstat doma. Včelka Žito vzdychla a řekla: „Snad babičku brzo uvidím.“
Klára, Markéta
Jak kapr zapomněl plavat
V rybníčku Brčálníčku byl kapřík Machřík, ten uměl plavat rychlostí 120 km/h. A tak si jednou plaval a v té rychlosti si nevšiml kamene, který byl přímo před ním. „Co teď udělám?“ pomyslel si. … a najednou prásk. Kapřík narazil do kamene, rána byla tak veliká, že ho to omráčilo a spadl až na dno rybníka. Když se probral, viděl, jak se kolem něj míhají úhoři. Když plně otevřel oči, zjistil, že to nebyl úhoř, ale štika. Chtěl rychle uplavat, ale nešlo to. Bylo to divné. Doteď plavat uměl a to hodně rychle a najednou nic. Jak pominul strach, tak se zeptal štiky: „Štiko, nevíš, kde to jsem?“ „Jsi na dně Brčálníku,“ odpověděla štika. „Jak se odsud dostanu? Nemůžu plavat,“ řekl kapřík. Štika navrhla, že zajde pro pomoc. Za několik málo minut se vrátila a vzala s sebou rejnoka. Ten vzal kapříka Machříka na svá velká plochá záda a vyplaval s ním na hladinu. Jak se všichni kapři dozvěděli, co se stalo, usoudili, že kapřík zapomněl, jak se plave. Mnoho kaprů ho to zkoušelo znovu naučit, ale bezúspěšně. Až potom přišel bratr kapříka Machříka a tomu se povedlo ho naučit znovu plavat. Kapřík Machřík byl rád, že zase umí plavat. A jaké z toho pro něj plyne ponaučení? Že už nebude plavat tak rychle a dodnes plave už raději jen 30 km/h.
Dominik, Petr A.
Jak krokodýla rozbolel zub
Žil, byl krokodýl. Jménoval se Rudolf a bydlel na samotě u lesa v rybníku Rudolfin. Po dlouhém spánku otevřel schránku a našel v ní pozvánku na krokodýlí Párty s velkým P! Pro krokodýly to je veliká slavnost, jako pro nás Vánoce. Okamžitě otevřel kuchařskou knihu a začal listovat recepty a vybíral nejlepší dobroty. Teď si musel dát hodně záležet, protože měl za úkol úpect největší dort na Párty. Po dlouhém hledání našel konečně správný recept. Jeho příprava byla velmi složitá. Rudolf si řekl, že je šikovný a že by to mohl zvládnout. Práce měla trvat celý týden. Dort měl by být tedy hotový přesně na den slavnosti. Rudolf se vydal hned do města nakoupit potraviny. První den pekl, druhý den pekl, třetí den pekl, čtvrtý den pekl, patý den pekl a šestý den zakřičel: ,,Ááááááá“ na celý les. Všechna zvířatka z lesa se šíleně lekla. Všichni se báli jít k Rudolfovi domů a zjistit, co se stalo. Nejodváženější myška Pyška se odhodlala tam jít. Po špičkách se přiblížila ke dveřím. Zaťukala ťuk ťuk a pomaloučku otevřela dveře. Oči jí málem vypadly z důlků. Všude po Rudolfově chaloupce byly rozdělané polevy, šlehačky, těsta a buchty. A Rudolf nikde. Zavolala potichu: „Rudolfe,“ ale Rudolf neslyšel. Zavolala hlasitěji, až konečně zavolala ze všech sil: „Rudolfe!!!!“ Krokodýl poskočil a myška ho konečně spatřila za hromadou nádobí. Celou hlavu měl obvázánou šátkem. Myška se zeptala: „Co se ti stalo, Rudolfe?“ Rudolf začal vyprávět: „Dostal jsem pozvánku, nakoupil potraviny a začal péct. Když už jsem pomalu dokončoval dort, při tom všem ochutnávání poslední pralinku, kterou jsem dal do pusy, začal mě šíleně bolet zub.“ Krokodýl se rozplakal bolestí. „Myško, poraď, co mám dělat? Dort musí být hotový už zítra a já se bolestí nemůžu hnout.“ „Zavoláme zubaři,“ vymyslela myška. „To nééé,“ šokovaně zakřičel Rudolf. Myška ho dlouho přesvědčovala, aby zašel k zubaři. Večer už, bez bolesti, došel domů. „Děkuji ti, myško Pyško, že jsi mě přemluvila, už je mi o moc líp. Pan zubař byl velmi hodný, ani to moc nebolelo. Ale jak stihnu upéct ten dort?“ „Neboj, Rudolfe, spolu to stihnem raz dva,“ řekla myška. Dlouho do noci pekli a zdobili. Ráno se probudili mezi špinavým nádobím, ale v lednici byl ten nejhezčí a nejlepší dort. Za pomáhání byla myška Pyška pozvaná také na párty. Když Rudolf donesl obrovský dort na párty, všem málem vypadly oči. Začali tleskat, chválit Rudolfa a jeho pomocnici a pustili se do dortu. Chutnal náramně. Byl to nejlepší dort, jaký kdy jedli. Pak všichni hráli a tancovali dlouho do noci. „Myško Pyško, musím ti znovu moc poděkovat,“ řekl Rudolf. A od té doby byli nejlepšími přáteli a Rudolf začal chodit pravidelně každý půlrok na zubní prohlídku.
Natálie, Lada
Jak si los koupil los
Bylo nebylo, za sedmero horami, sedmero řekami, a šestery lesy, byl les sedmý, ve kterém se náš příběh odehrává. Inu, v tom záhadném, kouzelném a tajuplném lese bylo zvířecí městečko. V něm bydlela zvířátka všech možných barev a velikostí. A jelikož to bylo místo kouzelné, tak ta zvířátka dokázala mluvit. A s možností řeči si dokázala rozumět, a tak zde postavili městečko, ve kterém měli budovy jako v každém jiném normálním městě. Byla tu policejní stanice a nemocnice, nechyběly tu ani banky, obchody, pekárny, ani sázkové kanceláře – no zkrátka byste ani nevěděli, že jste ve zvířecím městě. A na tomhle místě bydlelo zvíře, našim končinám neznámé a záhadné. To zvíře byl los. Jenže tenhle los neměl v životě moc štěstí. Byl chudý, bez práce, měl polorozpadlý dům, takže toho chudáka štěstí nějak minulo. Ovšem přeci jen nějakou tu radost mu život dopřál. A to radost v podobě spousty kamarádů, kteří ho měli rádi a vážili si ho. Jednu noc se losovi zdál prapodivný sen. Ocitl se na náměstí, v sázkové kanceláři. Viděl sám sebe, jak stojí u přepážky a kupuje si stírací los. Chvíli se nic nedělo, když najednou viděl, že ten los, který si koupil, byl vítězný. Jakmile se los ráno vzbudil, řekl si: „To by v tom byl čert, abych dneska to štěstí neměl“ a zamířil rovnou na tržiště. Tržiště bylo místo, kde se ve vzduchu mísily všechny možné pachy a chutě jídel a koření, místo, kde byly výkřiky kupců a smlouvání prodávajících na denním pořádku, místo, kde jste nevěděli, co vás čeká. Náhodou zde narazil na turistu (mimochodem, byl to leguán), který zrovna potřeboval boty na zničení. Neváhal, a los prodal leguánovi své jediné boty. A jelikož měl peníze, šel do sázkové kanceláře. Cestou však přemýšlel, zda to bylo moudré, prodat své jediné boty. Přeci jen, jestli nic nevyhraje, bude chodit v zimě bos.
V sázkové kanceláři ho přivítala velká spousta světel, nápisů, automatů a dalších věcí, které v životě neviděl. Chvíli se rozhlížel a našel volnou přepážku. Za přepážkou byla pohledná lamí slečna, která se na losa usmála a zeptala se: „Dobrý den, pane Los, co byste si přál?“ Los odpověděl: „Rád bych jeden stírací los.“ „Bude to pět šišek,“ řekla lamí prodavačka. Načež los vytáhl z kožichu pět šišek a podal je prodavačce. Ta mu na oplátku dala los. Na obalu losu bylo napsáno „999 vyhrává“.
Los začal stírat. Setřel první číslo – devítka. „Zatím to jde dobře,“ pomyslel si. Vrhl se na druhé číslo. „Devět!“ Vypadalo to, že mu dnes štěstí přeje, a tak začal stírat třetí, poslední číslo. „Jedna.“ Nevyšlo to.
Smutný los vyšel ze sázkové kanceláře a pomalým šouravým krokem, s očima sklopenýma k zemi, zamířil domů. Když v ten moment se něco zablýsklo na zemi. „Los! Že bych dostal druhou šanci?“ pomyslel si los. A tak neváhal, vytáhl z kožichu kámen a začal stírat. „Devět!“ První číslo se povedlo, tak co druhé? „Devět!“ Los doufal, že se nebude opakovat podobná situace jako v minulém případě, a tak se začal modlit k lesnímu Bohovi. Začal stírat třetí číslo, a vykouklo na něj „Devět!“
Jen nevěřícně zíral na ten kousek papíru, který držel ve svých kopytech. On vyhrál! On to dokázal! Stěží tomu dokázal uvěřit. Už nebude muset dlouhé noci hladověta a strádat. S neuvěřitelným štěstím a nadšením se rozběhl zpátky do sázkové kanceláře. V ní si u přepážky vyměnil los za obrovskou sumu šišek. Při předávání mu všichni třásli kopytem a gratulovali k výhře.
A tak se los vracel domů s několika plnými kufříky šišek. Šťastný a s pocitem, že konečně si může koupit to, co chce. Děkoval snu, bez kterého by tyhle šišky, co nesl, neměl. Přitom ale doufal, že bude mít znovu někdy takový sen, i když o tom pochyboval, protože takováhle věc se stane jednou za život. A končí příběh o losovi, který zbohatl koupením losu.
David S.
Proč volá křepelka PĚT PENĚZ
Byla jednou jedna křepelka, která si spořila už od začátku života a denně si ukládala nějaký ten peníz do svojí pokladničky, která byla posázena křepelčími peříčky. Jednoho dne křepelka vstala, posnídala, učesala si peříčka a vydala se do práce. Jakmile odletěla, tak se za chvíli znovu otevřely dveře, ale nebyla to křepelka, nýbrž křepelčí zloděj. Vešel do domu a spatřil křepelčinu truhličku. Otevřel ji a uviděl peníze, které si křepelka tak dlouho spořila. Začalo pršet. Křepelka se vrátila domů pro svůj kožený kabátek. Jakmile otevřela dveře, spatřila zloděje. Ten se lekl a dal se na útěk s ukradenými věcmi. Křepelka se okamžitě za ním vydala. Zloděj stále utíkal a utíkal a křepelka křičela: „Pět peněz! Mých pět peněz!! Stůj, zloději!!!“ Zloději upadl pytel, ale nezdržoval se a utíkal dál. Křepelka vzala pytel se svými věcmi a spokojeně letěla domů. Pověděla všem křepelkám, co se jí stalo a od těch dob, všechny křepelky, když potkají někoho cizího, volají na něj „Pět peněz!“ aby ukázaly, že se ho nebojí.
Vít, Lukáš
Jak zajíc začal kličkovat
Byl krásný letní den a všude voněly borovice. Malý zajíc se jako každé ráno rozhodl jít na procházku a sehnat si něco k snídani. Když procházel kolem největšího stromu v lese, všiml si, že u něho někdo sedí. Nebylo to žádné zvíře, které znal. Podle vyprávění, které slyšel, si uvědomil, že je to myslivec. Ucítil příjemnou vůni a viděl, jak vedle myslivce leží na ubrousku mrkev. Neváhal a rozběhl se pro ni. Cestou zpět šlápl na větev, ta se zlomila a její praskot vzbudil myslivce. „Co to je?“ lekl se myslivec a vstal. Uviděl zajíčka, vzal pušku a huráá za ním! Zajíček utíká a křičí: „Pomoooc!!“ Vtom se před ním objevila skála. Co má udělat? Vpravo? Vlevo? Myslivec se blíží. Když zajíčka uviděl, namířil na něj! Zajíček utíká doprava! Tuhle část lesa neznal, ptal se sám sebe: „Kde to jsem? Vypadá to tady jinak.“ Myslivec mu byl v patách! Před zajíčkem se vynořil strom. Rychle zahnul doprava! Další strom! Klička doleva! Další a další! Zajíček se myslivci začal ztrácet a pomyslel si: „Když tohle budu dělat dál, tak mě myslivci nikdy nechytnou!“Vrátil se domů a konečně si vychutnal svou mrkev. Později naučil ostatní také kličkovat. Od té doby už nikdy žádného zajíčka nikdo nechytil.
Marián, David Š.
Jak divoká husa zapomněla odletět
Ahoj, jsem divoká husa a jmenuji se Johny. Bydlím s kamarády u rybníku Brčalník. Každý den brzy ráno se chodíme proletět po obloze a o tom je vlastně můj příběh.
Začalo to jednoho dne, kdy jsme se chtěli proletět. Chystali jsme se na rozlet a v tom jsem zjistil, že jsem zapomněl létat. Všichni moji kamarádi už byli na obloze a já pořád ne. Byl jsem velmi smutný, že jsem s nimi nemohl letět. Tak jsem si řekl, že se znovu naučím létat.
Můj trénink začal na louce, kde jsem se zkoušel rozběh. Po několika hodinách už mi rozběh celkem šel, tak jsem si řekl, že se zkusím rozletět. Vyšel jsem na skálu a chystal se letět. Rozběhl jsem se ze skály, roztáhl křídla, ale let se nevydařil. Padal jsem ze skály dolů a vtom mě zachytli kamarádi.
Nakonec všechno dobře dopadlo, kamarádi mi pomohli s tréninkem. A tohle je konec mého pravdivého příběhu.
Josef, Martin
Když kohout ochraptěl
Každý den časně ráno vstanu, protáhnu se a svým krásným zpěvem probudím všechny slepice v kurníku. Když slyším všechno to jejich ranní zívání a jak se jim nic nechce, jdu se mezi tím vším učesat. Když už začnou breptat, nahodím hrdlo a ještě jednou jim zazpívám. Jak se říká - snídaně je nejdůležitější jídlo dne a navíc to ještě zkrášluje můj překrásný hlas. Tohle dělám každý den časně ráno. Ale jednoho dne, kdy mi první sluneční paprsek zasvitl do očí, a já vstal jako vždy, jsem zjistil, že něco není v pořádku. Postavil jsem se do čela kurníku, otevřel zobák a začal zpívat. Najednou na mě jedna ze slepic zakřičela: „Zavři zobák, ty nádivo jeden!“ a ostatní se ihned přidali. Nevěděl jsem, o co jde, co se stalo. Přiběhl jsem k zrcadlu, jestli náhodou nemám někde pleš, ale nic, žádná změna. Otočil jsem se a ukáplo mi z nosu, vzal jsem si tedy kapesník a pořádně se vysmrkal. A najednou mě napadlo: „Už vím, proč nadávaly, musel jsem chraptět, no a co teď, to bude konec mé kariéry! Skončím někde na WC s hadrou v ruce! Co teď?“ Po chvíli přišla jedna ze slepic s horkým čajem a dala mi jej vypít. Hned mi bylo lépe, tak jsem ho pil pořád, celý týden, až jsem byl přepitý. A když jsem se pak časně ráno probudil, postavil jsem se do čela kurníku a najednou vše bylo v pořádku, zase jsem získal svůj překrásný hlas. Tohle se pak stávalo častěji i ostatním, tak jsme to nazvali nemoc.
Kristýna
Proč rak chodí pozpátku
Rak z našeho příběhu nebyl obyčejný rak. Měl sice svou říčku, kde žil, měl své kamarády a měl i svou ulitu, ale náš rak chtěl změnit svět raků, byl to vynálezce a jmenoval se Endy. Mnohokrát se pokoušel, ale jeho pokusy jako například rakmobil, leštidlo na klepeta nebo ploutve pro raky většinou skončily velkým bum a neúspěchem. Ostatní rakové si z něj dělali šoufky, že je nešika a že se mu nikdy nic nepodaří.
Jednoho obyčejného dne se Endy procházel po dně říčky a přemýšlel, jak že by změnil svět raků. Jde a přemýšlí, když vtom se nějak začne dno třást, zvíří se listí a písek ze dna. „Co se to děje?“ diví se Endy. Vtom se zčistajasna před Endym objeví velká červená holínka a hned vedle druhá. „Rybáři!“ vykřikl Endy a schoval se do ulity. Po nějaké chvíli, když už byly holínky pryč, vystrčil konečně Endy klepeta ze své bezpečné ulity. Pro jistotu se rozhlédl, jestli jsou už opravdu pryč, když tu se něco zalesklo za kameny. Endy se udivil, popřemýšlel, co to bylo, ale nic ho nenapadlo, tak se opatrně přiblížil k té záhadné a asi kouzelné věci. Leželo to za kamenem, asi to vypadlo rybářům. Odtud to vypadá jako kousek plíšku, to se bude vynalézat! Dodal si odvahy a vzal ten plíšek. V tom okamžiku, jak ho bral, mu vypadl z klepete a padl pod něj druhou stranou. Endy nevěřil svým očím. „Kdo to je? Nějaký další krab je v té věci. Kouzlo, čáry! Počkat, vždyť to jsem já. To ale znamená, že to ukazuje obraz, na který se dívám,“ uvědomil si Endy a začal přemýšlet, jak tentononc využít ke svým vynálezům. Dumal, dumal a vtom ho to napadlo, bylo to geniální. Když někam šel, vždycky mu vadila klepeta, vždy s nimi zavadil o zem. Když půjde pozadu, tak se to nestane a tentononc mu vtom pomůže. Jak řekl, tak udělal a Endy se začal učit chodit pozadu. Prvně mu to nešlo, potřeboval tentononc, ale po nějaké době se zlepšil a byl v tom nejlepší. Všichni ostatní raci záviděli Endymu že mu nepřekážejí klepeta při chůzi. Tak se od něj začali učit. A od té dávné doby všichni raci chodí pozpátku.
The Konec Petr V. ve spolupráci s Janem
Jak se veverka naučila skákat
Náš příběh se odehrává v lese u veverčí rodinky, která žije na okraji lesa. Jednoho krásného dne se naše hlavní hrdinka veverka chtěla naučit skákat. Byla ještě mladá, nezkušená a tak se rozhodla zajít za babičkou a poradit se s ní. Vyšplhala za babičkou na velký strom a zaklepala na dřevěné dveře. Babička jí otevřela a pozvala veverku dovnitř. Chvíli si povídaly a pak se veverka zeptala: „Ty babi, nevíš něco o tom, jak se můžu naučit skákat?“ Babička se pousmála a po chvilce veverce řekla: „Ráda bych tě to naučila, ale už jsem stará a moje kosti už nejsou to, co bývaly“. Veverka se smutně zamračila a řekla babičce: „To je škoda, babi, ve škole se mi všichni smějí a je mi to líto, že to ještě neumím.“ Babičce se nelíbil veverčin záškleb, a proto jí řekla: „Poradím ti, jak skočit, ale nesmí tě odradit neuspěch. Takže, když budeš chtít skočit, tak se musíš pořádně odrazit zadníma nožkama a myslet jenom na to, jak v tom skoku letíš.“ Veverka to tedy zkusila, skočila ... letěla a soustředila se na skok, ale bohužel hned spadla. Zkoušela to takhle párkrát, ale pořád jí to nešlo. Podívala se na babičku a ta jí řekla: „Zvládneš to!“ Veverka se připravovala ke svému velkému skoku, pevně se odrazila svýma nožkama a.už letěla. Byla šťastná, že to zvládla. Doma na ni byli všechni moc pyšní, a tak se veverka naučila skakat, měla pevnou vůli a zvládla to .
David H.
Jak čáp přestal nosit děti
Bylo, nebylo jedno malé údolí s obrovským komínem. Ten komín však nebyl obyčejný, protože měl svého majitele. Tím majitelem byl čáp Karlík. A je známo, že čápi nosí děti, tak i Karlík čas od času nějaké rodině dítě přinesl. Určitě by vás zajímalo, odkud čápi děti berou. Tak my vám to tedy prozradíme, ale nikomu ani muk! Za dvěma kopci a dvěma řekami stojí jeden velmi starý a nenápadný strom. Ale pouze čápi ví, jak tam vstoupit. Ten strom je známá agentura, která vyrábí děti na přání. Jako každá agentura má i tahle svá pravidla, která nesmí nikdo porušit. Například: když čáp nese dítě do nové rodiny a pokládá do před dveře, tak ho nesmí nikdo vidět. Další důležité pravidlo říká, že čáp si nesmí splést dům! To je vše z pravidel, vrátíme se ke Karlíkovi. Jednoho dne letěl Karlík s miminkem do nové rodiny. Vyletěl o něco dřív, než měl, ale to neměl dělat, protože bylo ještě světlo. Doletěl k domu, přistál a rozhlídl se, jestli někdo nejde. „Nikoho nevidím,“ řekl si a tak šel, šel, šel blíž ke dveřím. Když byl úplně u dveří, ozvalo se zapraskání. Pohnula se klika a bylo to! V tom okamžiku v čápovi Karlíkovi hrklo a dostal infarkt. Ležel tam jako mrtvý a nehýbal se. Zahlédla ho vrána, která letěla kolem, a informovala agenturu. Poslali pro Karlíka čapí záchranku, aby ho převezli do agentury. A co se stalo pak? To nikdo neví. A je jen na vás, jak příběh dopadne. Každopádně Karlík už nenosí děti...
Karolína, Veronika
