Společně s prváky

Všechny výstupy (pohádky, fotky, obrázky, hodnocení velkých i malých - https://betyr.webnode.cz/¨)

O líném sluníčku

Líné slunce se smálo, že nemusí ráno vstávat a udělalo si dobrou snídani a vůbec ho nezajímalo, co lidé na zemi budou dělat bez slunečního světla. Lidi si mysleli, že sluníčko je zlobivé, protože sluníčku se obvykle nechtělo vstávat. Lidem to moc nevadilo a chodili normálně do práce. Ale jednoho dne to sluníčko přehnalo, tak lidé vymysleli, že budou sluníčku do nebe posílat spoustu a spoustu bombónů. Sluníčku se to náramně líbilo a vstávalo ráno tak, jak mělo. Lidé si ale nadále nemohli dovolit posílat sluníčku hromadu bombónů a postupně přestávali posílat bombóny, až je přestali posílat. Sluníčko zareagovalo a poslalo na lidi spoustu černých mraků. Lidé to nebrali vážně, a tak sluníčko pohrozilo blesky. Lidé se blesků velmi lekli a začali posílat sluníčku koláčky a každý den se to stupňovalo, stupňovalo a stupňovalo. Sluníčko se koláčků přejedlo a bylo mu strašně zle. Od té doby sluníčko pochopilo, že nesmí lidi využívat k tomu, aby se mělo dobře, a svítilo, co mu síly stačily, aby lidé spokojeně mohli žít až do smrti.

Adélka, Vít

 Jak paní učitelka nechtěla chodit do školy
Byla nebyla jedna paní učitelka, která bydlela v baráku. Ten barák byl malý, paní učitelka měla tři děti a jednoho manžela. Děti, které učila, byly zlobivé, proto paní učitelku nebavilo chodit do školy. Tak se rozhodla najít novou práci. Sama si našla práci ve školce jako kuchařka. Našla si tam pět nových kamarádek, čtyři byly na ni hodné a ta pátá byla zlobivá a neuměla vařit. Vařila nedobré obědy, které dětem nechutnaly. Tak se paní učitelka rozzlobila a přivolala na zlou kuchařku čerty. Paní učitelka šla do pekla a zazvonila na zvonek, který byl ve tvaru čertovské hlavy. Čerti se zeptali, co chce...? Paní učitelka jim řekla, že mají ve školce zlou kuchařku, která neumí vařit a vaří samé jedovaté lektvary a že se děti proměnily v mravence a ona je potom všechny zašlapala. Tak ať si pro ni přijdou a pak si ji vezmou do pekla a tam sní. A na to čerti řekli: „TAK MY SI JI UVAŘÍME!!!“ Čerti si přišli pro kuchařku. Kuchařka volala: „POMOOOOCCC!!!!“ Ale čerti na ni měli připravenou past. Kuchařka spadla do pasti, kterou ji čerti vytáhli do vzduchu a visela v pytli. Čerti si vzali pytel a šli do pekla. Peklo byla jedna černá velká díra, která měla jedno žluté světlo. Bylo tam 13 čertů, kuchařku si vyndali z pytle do velkého hrnce a začali vařit. Kuchařka řvala: „POMOOOOC!!!“ Ale čerti si ji stejně uvařili, rozkráli a snědli. Ve školce pak už byly moooc dobré obědy a všechno dopadlo dobře. Paní učitelka zůstala vařit ve školce a byla šťastná.
Darina, Karolína

 O létající květině a zakleté princezně

Princ jménem Karel uslyší o zakleté princezně a vydá se ji do lesa hledat. Při cestě potká létající květinu, která mu poradí, kde má najít krásnou princeznu. Půjčí mu také zrcadlo, přes které se podívá a najde cestu a taky okvětní lístek, přes který může zavolat o pomoc květině. Po chvíli princ zjistí, že princeznu hlídá mocný čaroděj Gargamel. Květina mu dá na pomoc pomocníky šmouly. Potom se vydají za čarodějem a pomocníci s ním. Budou spolu bojovat a až princ nebude moct a šmoulové taky ne, tak si na pomoc přivolají pomocí okvětního lístku létající květinu. Po těžkém boji vysvobodí princeznu a vezme si ji se šmouly do svého království. Zanedlouho pak princ s princeznou budou mít svatbu a šmoulové jim na ní budou zpívat. Také se jim narodí dvě děti - kluk Tomáš a holčička Amálka a budou spolu žít šťastně až do smrti!

Anička, Natálka - Natálie

O jarní víle, která ztratila klíč od jara
Žila byla jarní víla, která se jmenovala Aklama. Byla hodná, krásná a měla dlouhé blonďaté vlasy. Každý den chodila, tancovala po lese a každé jaro odemykala klíčem.
Jednou víla Aklama šla hustým lesem, kde odemykala klíčem jaro. Ale zjistila, že zapomněla klíč na stromě. Tak šla klíč hledat, avšak na žádném stromě klíč nenašla. Zeptala se zajíčka Hopsálka, jestli neviděl někde zlatý klíč s kytičkami. „Viděl jsem takový klíč na stromě u mojí nory,“ odpověděl zajíček. Víla Aklama se teda vydala k zajíčkově noře, ale klíč nenašla. Víla po hledání začínala mít hlad. Potkala ptačici Emilku se svými mláďátky Agátkou, Honzíkem a Kristýnkou. Zeptala se, jestli také neviděla klíč od jara. Emilka řekla: „Když mi pohlídáš mláďátka, tak skočím do dalšího lesa pro oběd a cestou se podívám, jestli někde neuvidím zlatý klíč a pak si dáš s námi oběd, protože jsi celá prohladovělá.“ Když přišla Emilka s obědem zpátky, najedli se a poradila víle, aby se šla podívat do druhého lesa pod bílý smrk. Víla však nevěděla, jak se tam dostat, tak poprosila ptačici, ať jí to místo ukáže a ta poprosila zajíčka Hopsálka, ať jí pohlídá mezitím mláďátka. Víla s ptačicí se tedy vydaly z bílého lesa k bílému stromu. Nic tam nebylo, ale zato tam našli kouzelnou hůlku a kousky jahod. Byla to stopa. Vyletěli na vrcholek stromu, ale nikde nic neviděly, jen jahodový les. Aklama začala brečet a naříkat, že nestihne otevřít jaro, které už bylo za dveřmi.
Blížil se už večer a mláďátka začínala mít hlad. Tak se víla Aklama s ptačicí vrátily zpátky. Druhý den neztrácely ani chvilku a vrátily se klíč hledat do jahodového lesa. Uviděli jezevce Petra, který jim poradil, ať se jdou podívat do jahodového pole, protože tam něco blýskajícího viděl. Hned jak tam přišli, uviděli kousek ztraceného klíče, jak ho do své nory schovává myška Papalka. Ona si myslela, že jeto klíč od její spižírny. A tak se omluvila a vrátila zpátky zlatý klíč s kytičkami víle Aklame. Ta byla velmi šťastná, všem poděkovala a otevřela jaro.
Amálka, Lada

 O tkaničce, která ztratila botu
Malá hnědá tkanička se šla schovat do skříně a tam zpívala. Velká modrá bota tkaničku ztratila a snažila se ji najít. Hledala a hledala, ale tkaničku nenašla. Tak to zkusila jinde. Podívala se pod lavičku, ale ani tam nebyla. Cestou potkala skřítka a ten jí pomáhal hledat. Potom potkali bílé neprůhledné strašidlo a to je uneslo do svého doupěte a chtělo je sníst! V doupěti volali o pomoc. Zachránila je botičková víla s modrými křídly a žlutými vlasy. Odnesla je domů ke skřítkovi a zase odletěla. A skřítek dovedl botu ke tkaničce, protože měl křišťálovou kouli a ta mu ukazovala cestu. Najednou křišťálová koule skřítkovi spadla, protože mu vyklouzla z ruky. A potom už nevěděli, kam jít. Myslel si, že si cestu pamatuje, ale pletl se. A tak znovu zabloudili. Tkaničce začalo být smutno, a proto se rozhodla jít botu hledat. Ale stále ji nemohla najít. Byla moc smutná. A vtom se vyčerpané tkaničce objevila botičková víla a řekla, že jí ukáže cestu ke skřítkovi a botě. Ukazovala jí cestu a v lese se všichni šťastně potkali. Byli rádi, že můžou být zase spolu. A poté žili šťastně až do smrti.

Michal, Tomáš - David Š.,

 O jarní víle, která ztratila klíč od jara.
Žila byla hodná hezká víla v hlubokém lese ve dřevěném domku se střechou z listů. Jednou v noci se hloupý čert vkradl do domečku a ukradl víle klíč. Nebyl to obyčejný klíč, byl zlatý a kouzelný. Když to víla zjistila, začala plakat. Přišel za ní normální skřítek a řekl ji, kde klíč je a taky jí řekl, že ho vzal čert. Čert si klíč odnesl do pekla a chtěl ho hodit do hrnce, čímž by zabil všechny víly. Skřítek zavolal další skřítky a řekl: „Vyjdeme zítra ráno.“ A potom čert zavolal své vlastní vojsko a potom zjistil, že skřítek není jen jeden, čerti mu řekli, že je skřítků víc, než si myslel. Hned ráno skřítci jdou s vílou najít peklo. Šli přes hory a řeky a potom našli čarodějnici. Ta jim vysvětlila, jak jsou čerti zlí. Čarodějnice jim půjčila lítající koště a vyletěli do mraků, kde našli peklo. Potom začala veliká bitva. Prali se hodně dlouho. Další ráno zašli k čarodějnici a skřítci jí řekli že musí letět ještě jednou, protože zjistili, že čert si může zavolat další čerty. Udělali past, dali síť tam, kde vyřezali díru do mraků, pak tam dali umělý mrak. Jak tam čerti spadli, vzala si víla zpátky klíč a potom tím zachránila celý les a zvířátka. Po tom všem se vrátili do mraků a spravili mrak a čerti zkusili znovu ukrást klíč, ale zase se jim to nepovedlo, protože víla věděla, že se vrátí a před domeček si dala past, a jak se do ní čerti chytili, nemohli se vrátit do pekla. A potom čerti slíbili, že už jim nebudou nic krást. Víla je pustila a čerti se už nikdy nevrátili. Potom se pokusili ukrást ten klíč tak, že zbořili víle domeček a vzali klíč, potom ho odnesli do pekla. Víla a trpaslíci šli zase za nimi do pekla. Potom zase začala bitva. A potom víla, čarodějnice a trpaslíci zvítězili. Víla zase před domeček postavila past, čerti se chytili a víla je pustila a oni doopravdy slíbili, že už tam nikdy nepůjdou. Potom zase víla, čarodějnice a trpaslíci zvítězili.
Patrik, Jan

 O botě, která ztratila tkaničku

Jednoho krásného dne se jednomu chlapci jménem Pepík ztratila v šatně ve škole tkanička od boty. Pepík hledal a hledal, ale nenašel. Potom k němu přišel skřítek Hvězdička a chtěl Pepíkovi pomoct tkaničku najít. Pepík a Hvězdička hledali po celé škole, ale nic nenašli. Později je napadlo, že by se podívali do kotelny. Přišli ke kotelně, ale dveře byly zamčené. Hvězdička chtěla otevřít svými kouzly, ale nepovedlo se. Pepíka napadlo, že půjdou za školníkem Frantou, ať jim otevře kotelnu. Hvězdička a Pepík přišli na zahradu za Frantou, ať jim pomůže otevřít dveře od kotelny. Franta souhlasil, že jim dveře otevře. Za pár minut vešli do kotelny. Šli a šli dlouho, protože kotelna byla celé velké bludiště. Jak se ztratili, Hvězdička našla tkaničku od boty a Pepík byl šťastný, ale byli ztraceni. Po chvíli se objevila víla Alžběta a pomohla jim z bludiště, ale zastavil je čert Hubert, který chtěl tkaničku zpátky. Víla, Franta a Hvězdička potrestali Huberta, který se vrátil do pekla už navždy. Alžběta, Franta, Hvězdička a Pepík se stali nejlepšími přáteli a Pepíček měl svoji tkaničku do boty.

Dita, Petr V.

 Byl jednou jeden zajíček, který se strašně těšil na Velikonoce. Zajíček byl strašně moc hodný, míval nachystané pro všechny vajíčka na Velikonoce a šel spát. Ráno se vzbudil a tu se podivil, že vajíčka nikde. Podíval se pořádně a viděl dopis. Dopis otevřel a četl: „Už jsme se nemohli dočkat vajíček, tak jsme si je sebrali sami. Alenka a Toník.“ Přemýšlel celé dopoledne. Jak si začal péct omeletu na oběd, tak ji úplně připálil, protože pořád na to myslel. Po spáleném obědě šel za dětmi domů, byla to strašně moc dlouhá cesta. Nožičky ho úplně bolely, už padal k zemi a tu náhle zahlédl dům. Pomalu šel k domečku a zaťukal na dveře a otevřela mu jedna holčička. Měla rudé vlasy, modré oči a na sobě měla růžové šaty. Zajíček se zeptal: „Dobrý den, jste ta holčička, která mi sebrala vajíčka z domu?“ „Ano, jenom pojď,“ řekla Alenka. Zajíček vešel, sedl si na gauč a povídal, jak mu přišel dopis a byl smutný. Nakonec se Alenka a Toník zajíčkovi omluvili a vrátili zajíčkovi vajíčka a nakonec všechno dobře dopadlo. Od té doby jsou nejlepší kamarádi.

Anežka, Martin

 O hvězdičce, která spadla na zem

Malá žlutá hvězdička si létala po noční obloze, když ji něco srazilo dolů. Když dopadla na zem, tak se začala bát. Byla jí strašná zima a neměla kam jít. Byla sama, ale věděla, že se musí vrátit zpátky na oblohu. Šla a šla, nevěděla kudy kam, a tak zabloudila v lese.Byla jí ještě větší zima, a tak se nevzdávala. Náhle uviděla světlo. Nevěděla, co to je, ale šla za ním. Byla to víla, které svítila její hůlka. Hvězdička se bála zeptat, ale nakonec se zeptala: „Prosím, prosím, vílo, dostaň mě prosím na oblohu!“ Víla byla hodná, a tak hvězdičce poradila: „Aby ses dostala na oblohu, tak musíš poprosit ptáčka Andulku.“ Tak poprosila ptáčka Andulku, ten ji zanesl na oblohu a hvězdička byla šťastná se svými kamarády. Od těch dob si dávala pozor, aby ji nic nesrazilo.

Valinka, Marián

 Jak chtěl drak sežrat Frenštát
Žil byl jeden drak a ten se jmenoval Jiskřička. Žil v jeskyni, která stála v temném lese nedaleko Frenštátu. Byl velký, zlý a měl zelenou barvu. Taky měl křídla a nohy a dvě hlavy. Na Frenštát už měl spadeno delší dobu, ale až dnes se odhodlal splnit to... Tak tedy vyletěl. Ovšem zapomněl se před tak vydatným jídlem prospat a napít, tak přistál u menšího jezera, kde se napil a vzápětí usnul, jako když ho do vody hodí... A když si tak spokojeně pochrupoval, vydali se lidé z Frenštátu na procházku lesem. Než ale stihli vůbec dojít k lesu, uviděli u rybníka strašného velkého draka, jak si tam spí. Došlo jim, že když pořád tak kroužil nad jejich městečkem, tak má na město zálusk. Obyvatelé se rozběhli zpátky k Frenštátu, aby varovali ostatní. Řekli to lidem, které potkali a za chvíli už o tom věděl celý Frenštát. O chvíli později se drak Jiskřička probudil a vyrazil už odpočaty a napitý. Přistál hned na začátku Frenštátu a řekl si, že přece dál už musí dojít, protože se nebude vysilovat létáním. Šel a šel, najednou se zastavil, když uviděl veliký dav lidí s vidlemi a nožíky, jak si tak vykračujou přímo proti němu. Drak byl strachem bez sebe a rozběhl se zpátky do Jeskyně. Nebyl si jistý, jestli ho někdo nesleduje, a tak použil svůj zadní vchod jeskyně... Netrvalo dlouho a Frenštátčané stáli před jeskyní. Drak ani chvíli neváhal, zmáčkl tlačítko, které zavřelo zadní vrata, aby lidé nemohli do jeskyně. Lidé se tam pokoušeli dostat, ale marně... Drak se jim smál, ovšem to mu nebylo nic platné, protože jeho mohutný smích rozklepal kameny a ty začaly padat z jeskyně a jeden dokonce rozbil tlačítko na otevírání a zavírání dveří. A drak Jiskřička byl navždycky uvězněn ve své jeskyni. A tak dobro zase zvítězilo nad zlem...

Eliška, Veronika

 Jak se víla Sněženka nemohla probudit

Víla Sněženka v růžových šatech a s dlouhými blonďatými vlasy spí zakletá v hoře. Unesla ji a zaklela zlá čarodějnice a vyčarovala draka, který hlídá vílu, aby ji nikdo neosvobodil. Drak má tři hlavy a chrlí oheň. Vílu se pokouší zachránit jen ti nejodvážnější rytíři, ale žádnému se to ještě nepovedlo. Čarodějnice Sněženku unesla, aby jí mohla vzít její krásu, ale zatím se jí to nepovedlo. Unesla ji z hradu od krále a královny. Všude se rozhlásilo, že ten, kdo zachrání vílu Sněženku, bude zahrnut zlatem a dostane vílu za ženu. Poté se ve městě objevil jeden odvážlivec. Přišel za králem a královnou a řekl jim, že chce osvobodit vílu. Trvalo mu 6 dnů a 6 nocí, než se dostal k hoře. Uviděl před sebou velkou horu, obklopenou lávou. Před obrovskou černou bránou, vedoucí do hory, uviděl draka. Vytasil meč a zkolil ho. Přesekl zámek na bráně a ta se otevřela. Vběhl do komnaty, kde byla víla a políbil ji polibkem. Vyšli ven z hory a vrátili se do království. Král je zasypal zlatem a začala svatba. A co čarodějnice? Ta ztratila svou moc, jak odvážlivec osvobodil vílu Sněženku.

Martin, Filip – Dominik

 O líném sluníčku

Žluté sluníčko svítilo na malou barevnou loď. Jmenovalo se Líné Sluníčko. Bylo líné, protože nerado chodilo, nebavilo ho chodit. Nechtělo být už líné a tak zašlo za trpaslíkem, u kterého muselo splnit jeden těžký úkol. Muselo zazářit natolik, aby jídlo na jeho zelené zahrádce začalo zase růst. Sluníčko začalo tedy zářit, ale zazářilo natolik, až začalo hořet... Když viděl trpaslík, jak sluníčko hoří, zavolal déšť jménem Nezbeda, aby sluníčko uhasil. Trpaslík potom sluníčku řekl, že nemá svítit tak moc, aby neshořelo. Sluníčko si to pro příště pamatovalo a svítilo tak akorát. Trpaslíkovi začaly růst i potraviny. Od té doby sluníčko svítí všem a všichni jsou spokojení. Někdy si ale musí dát pauzu, protože někdy přichází i déšť a prší... Sluníčko je od té doby v dobré náladě a pořád se usmívá, trpaslík je taky rád a štastný, protože už má co jíst. Sluníčko od té doby už není líné.

Eliška, David H.

 Jak se víla Sněženka nemohla probudit

Byl jeden hrad, kde žila víla Sněženka společně se svou rodinou. Jednou ale z ničeho nic usnula a už se neprobudila. Král si nevěděl rady, tak svolal jednoho prince, který bydlel kousek od hradu. Princ dal Sněžence pusu a ta se probrala. Tak za odměnu, že princ Sněžence zachránil život, tak si vystrojili svatbu. A princ se tedy nastěhoval i se svými malými pomocníky skřítky ke králi na hrad. A žili spolu št'astně až do té doby, než přišla válka. Všichni měli strach, tak král rozhodl, že lidi z vesnice vezme k sobě na hrad, aby byli hlavně v bezpečí. Válka trvala hrozně moc dlouho, ale až skončila, tak všichni lidé z vesnice měli zničené domy a přišli o všechno. Král tedy neváhal a pomohl jim postavit nové domy a daroval lidem potřebné věci. A lidé za to králi uspořádali velkou slavnost na vesnici a všichni se měli moc krásně.

Martin, Gabriela

 Pár faktů o zajíčkovi: Je hnědý s bílou skvrnou na břiše
Nikdy nikoho nepokousal. Ani ty zlobivé.
Jmenuje se Ušák.
Zajíčci spolu roznášejí vajíčka, ale aby to Ušák napravil, bude muset najít ty staré, co ztratil a hledat je po lese. Jenže nenašel všechny a tak jich pár ukradl slepičce. Nakonec ho ale jeho svědomí dohnalo k tomu, že slepičce o tom řekl a ta mu na to pověděla, že kdyby jí to řekl, tak by mu je dala. Celkem je zajíčků 1 milion a vajec celkem 160 milionů.
Každý zajíček svá vajíčka zdobí sám a barevně. Skáče s vajíčky a zlobivým dětem dává bílá a hodným barevná. Vajíčka mají údajně oči, která nejdou vidět. Ale i přesto jsou všechny děti i všichni zajíčci šťastní.

Tadeáš, Veronika - Petr A. 

OHLASY:

Byla to sranda. Přesvědčit ty malé, aby mi něco řekli, nebylo tak těžké, jak jsem si představoval. Přesto to bylo nejtěžší na začátku, kdy nikdo nevěděl, co a jak, ale pak jsem nestíhal psát. Někdy jsem nevěděl ani já, na co se zeptat, a tak jsem u toho musel taky přemýšlet. Jsem rád, že si mě vybrali aspoň ukecaní kluci, takže jsem z nich ten příběh nemusel dolovat, ale i tak to dalo občas zabrat. Přineslo mi to představu, jak to teď vypadá v první třídě a potvrdilo to můj názor, že dětská fantazie je nezaměnitelná.

Dominik

 Ze začátku jsem to z něj musel páčit, ale pak se rozkecal a já jsem vůbec nestíhal psát. Docela jsem si uvědomil, že čím starší, tím více přestáváme věřit na zázraky a zmenšuje se nám prostor na tu kouzelnou představivost, kterou potlačujeme starostmi. Ten malý mi dost pozvedl náladu, protože takové nápady a věci, které on vymyslel, se v mém okolí moc často nevyskytují. Myslím, že se o nich budeme bavit tak ještě týden.

Jan

 Ze začátku se asi styděla, protože mi toho moc neříkala, a když jo, tak jen opakovala líné sluníčko, pak ale z ničeho nic měla opravdu dobré nápady a šlo nám to pak už rychle. Byla to fajn strávená hodina.

David H.

 Bylo to boží, ty dvě holky byly úplně ukecané. Nemusela jsem je do ničeho nutit, přečetly si lísteček a začaly vykládat, že jsem nestíhala psát.

Natálie

 Děti spolupracovaly výborně. Akorát nevěděly, jak skončit, jak zamotat děj. Ale s nadšením vymýšlely. Myslím, že je to velmi bavilo. Musím je i pochválit, nečekala jsem, že budou tak moc šikovní. Byli prostě senzační.

Lada

 Dala základní osnovu, já mezipříběh. Co mi to dalo – připomnělo, že nemám rád malé děti.

Marián

 Ze začátku se trošku styděla a tak jsem jí musela hodně napovídat, ale tak to je asi normální. No ale pak se rozmluvila a mluvila a mluvila, až jsem někdy nestíhala zapisovat.

Karolína

S Eliškou jsme neměly žádný problém vymyslet pohádku. Ze začátku se trochu styděla, ale potom už se otrkala a mluvila a vymýšlela, pracovalo se mi s ní dobře. Byla hodně šikovná, dokázala vymyslet odpověď na každou mou otázku.

Veronika

 Legrace, ale ze začátku se vůbec nechtěli bavit, ale jak jsem je asi potřetí rozesmál, tak jsem nestíhal psát. Změnilo to můj pohled na malé děti, jsou chytřejší, než si myslíme.

Petr A.

 Práce byla jednoduchá, já jsem říkal otázky a ona mi odpovídala, jaké budou postavy a jak bude vypadat příběh. A také jsme psal.

Petr V.

 Spolupracovalo se mi docela dobře, docela se styděla, ale ke konci se rozpovídala. Nakonec jsme ji musel uplatit bonbonem, aby se nehlásila na přečtení.

Martin

 Byla to zajímavá zkušenost. Spolupracovalo se mi dobře, jen se mi zdálo, že mí spolupracovníci nejsou až tak moc tvořiví, většinou jsme je musel do všeho „nakopnout“. Ale i přesto se mi s nimi spolupracovalo dobře a řekl bych, že je jim to i líbilo.

David Š.

 Většinu textu jsem vymýšlel sám a moje spolupracovnice s většinou souhlasila a dávala to najevo pokývnutím hlavy nahoru a dolů. Občas, když jsem položil otázku a dal jsem na výběr tři možnosti, tak si jednu z nich vždy vybrala. Vlastních nápadů moc neměla, ale jinak se s ní dobře spolupracovalo, protože přikývla na všechno, co jsem řekl.

Vít

 Vylosoval si mě kluk, který byl v pohodě. Měl sice bujnou fantaziii, ale nebyl moc hyperaktivní. Pracovalo se nám dobře a popsala jsem dva listy. Příště by se to mohlo znovu udělat, nějakou povídku.

Gabriela