Poslední okamžiky

Je krásný slunečný den, jsem na Radhošti a vidím z dálky velké letadlo. Myslím si, že letí jenom na zkoušku, ale naopak. Za chvíli spouští z letadla nějakou věc, myslím, že je to bomba. Po pár minutách vybuchne silná oslepující záře, vidím velký hřibovitý útvar. Myslím na svoji rodinu a přátele, po pár sekundách vím, že umřu. Je to strašné, nemá cenu utíkat. Zůstanu a umřu, život je krutý! Proč něco takového existuje!

 Sakra… pěkné, jen 15 a už umřu... Proč ne, že… Moc jsem toho teda nestihla.. Umřu, jako kdybych nevystudovala… pecka… Jak kdyby ta atomovka nemohla spadnout dál … bezva… No, dá se říct, že je to smrt, jakou jsem si vždycky přála… aby mě zabila bomba… co víc si přát? S nikým se nestihnu rozloučit… Nevím, kolik mi ještě zbývá času… A … (umřela jsem)

 Bum, tak a je to tady, nečekal jsem, že zrovna takhle… ještě tolik jsem toho chtěl udělat … ne, takhle to nesmí skončit … asi se mýlím, nashle pozemský živote, bylo mi tu krásně…

 První, co by mi prošlo hlavou, že jsem se nedožil 18 let a ztratil jsme většinu života ve škole. Dále že jsem si měl urovnat všechny spory. A že nikdy nebudu pracovat tam, kde jsem chtěl. To je vše.

V dáli se tyčí mohutný a žhnoucí hřib smrti. Kdyby řekl, že skončíte zrovna takhle. Tím vzrušením a strachem z blížícího se konce se mi začíná zpomalovat čas, téměř se zastaví a mé poslední myšlenky doznívají v tom téměř nekonečně dlouhém okamžiku smrti.

Budha říká: „Když má problém řešení, není, proč se strachovat. Když problém řešení nemá, nemá smysl si lámat hlavu s řešením.“ Jak to vidím já, ocitl jsem se u té horší, druhé varianty. Není co řešit. A už jsem myslel, že nepřijde, pomalu vidím blížící se tlakovou vlnu. Lesy na horách v dálce padají jako domino, jako kdyby na malé mapě. Celé je to k pousmání. Jakou cenu má vlastně můj život, když stačí, aby jeden  jediný blázen stiskl to červené tlačítko a ze svého sarkofágu propustil na svobodu anděla smrti, asi moc velkou ne.

 Nic závratného jsme nedokázal. Nikdo si mě nebude pamatovat. Nikdo po mně nezůstane. Bude ze mne, no nic. Proč musí být něco tak krásného tak vražedné. Proč musí být války? Doufám, že ze světa zbude aspoň někdo živý. Nebo ať se země nevypaří, ať něco zůstane, ale klidně i bývalá planeta, kus země, bez života. Bez ničeho.

 Pár sekund před smrtí by se mi určitě promítlo celé dětství, a co by mi neuvěřitelnou rychlostí prolétlo hlavou, by bylo, co vše ztratím (budoucnost) a v poslední části už by byly jen radioaktivní izotopy snažící se provrtat skrz můj mozek.

První chvíle, na co bych si vzpomněla, co je s mojí rodinou, jestli ještě žijí, ale i na ostatní blízké, které mám ráda a nerada bych o ně přišla. Ale kdyby nastala ta chvíle, tak to bude zase jiné. Protože nejsem v té situaci, ale asi bych tam nechtěla být sama, raději s někým a asi s rodinou. A kdybych tam byla sama, tak by to asi bylo jiné. Podle toho, jak bych byla daleko, možná bych se pokusila ještě spojit s rodinou a říct jim, že je mám ráda. Nebo bych napsala jednu stejnou smsku a poslala ji všem, na kom mi záleží. Hlavou se mi proženou krásné vzpomínky, co jsem  za svoje roky prožila, zábava a problémy. Vše, co jsem udělala za ty roky. Vzpomínek je hodně a možná bych si i uvědomila některé chyby, co jsem udělala.

 Sedím na lavičce, poslouchám písničky a najednou se podívám na oblohu a vidím bílý padák a na něm něco zavěšené. Jak se to blíží, tak zjistím, že to vypadá jako nějaká bomba, která mi může zničit celý můj život. Říkám si: „Nic nestihnu, co jsme kdy nestihl.“ Naráz ta bomba je už u země a jenom vidím šedý smog a na obloze rostoucí houbu.

 Já ani nevím, jestli by mi nějaké myšlenky vůbec proběhly, protože bych byl v šoku, ale určitě bych začal utíkat a kdybych si měl na něco vzpomenout, tak rodina, vše nejkrásnější a nevím co dál. Určitě bych nevěděl, že je to můj konec, tak bych moc nereagoval, ale kdybych nějaké ty minuty měl, rozeslal bych poslední smsky a asi bych se začal loučit se všemi lidmi okolo, i když si myslím, že oni by taky začali utíkat. Nikdy bych to zažít nechtěl, taková smrt, aby mě zabil někdo jiný… Jsme přece jen lidé a měl by být všude mír. Myšlenky bych fakt měl někde o týden pozadu, vzpomenout si na rodinu a vše krásné, popřípadě na své děti a manželku. Zavzpomínal bych na mládí, kdy jsme všichni chtěli být vojáci a takovou práci vykonávat. Teď víme, co to je a nelíbí se nám to. Je to něco hrozného, ale ten poslední zážitek, vidět atomový hříbek, ten musí stát za to.

 Kdybych měl posledních pár chvilek života, asi bych si vzpomněl na celou svou rodinu. Hlavou by se mi draly myšlenky z dětství, jak jsem si hrál se svými rodiči, se svou sestrou, s babičkami a dědy, s kamarády, na které jsem už dávno zapomněl. Před očima by se mi zjevil obraz rodinného domu, kde jsem žil, viděl bych tu nádhernou krajinu, která byla kolem a přitom bych si řekl, že se tam už nikdy nevrátím. Bylo by mi úzko z pomyšlení na všechny ty věci, které jsem chtěl udělat, ale věděl bych, že už nemám šanci to někdy stihnout udělat. A nakonec bych se asi ještě zamyslel nad věcmi, které jsem udělat stihl.

 Kdyby mi zbývaly poslední sekundy života, tak bych si určitě vyčítal věci, které jsem neudělal a měl jsem v plánu je podniknout. Pak bych si určitě vzpomněl na rodinu a kamarády a co všechno jsem s nimi prožil. Pak by se mi promítly nejlepší chvilky, co jsem prožil.

 Za pár chvil umřu a už nebudu na tomhle světě. Nebudu chodit do školy, nebudu chodit ven a nebudu si užívat života. Můj život se změnil v okamžiku, změnil se tak, že mi končí tak brzo. Kvůli nějaké bombě já opouštím svět navždy.

 Těsně před smrtí by se mi nejspíš přehrál celý život, to, co jsem za život dokázal a zda ten můj život byl dobrý a jestli na něj můžu být hrdý. Vzpomněl bych si na nějaké krásné chvíle, co se mi za život přihodily, na události, které mi změnily život a možná by se mi povedlo odpovědět na otázky, které mě celý život trápily či zajímaly. Je možné, že bych nad ničím nepřemýšlel a jen bych pozoroval s údivem ten hřib či tlakovou vlnu, která by se na mne valila. Neutíkal bych, protože by to stejně nemělo smysl. Kdo ví, třeba taková situace skutečně někdy v budoucnu nastane.

 Kdyby se mi tohle stalo, určitě bych měl v hlavě v daný moment velký zmatek… Určitě bych ale myslel na svou rodinu a taky vzpomínal na to, co jsem mohl udělat jinak, hodně věcí bych změnil, a proto bych měl v hlavě asi tohle. Je těžké o něčem takovém psát, když jsem se do téhle situace ani jednou nedostal, nemůžu vědět, jak bych se zachoval, třeba bych si jen lehl na zem, zavřel oči a snažil si představit, jak to zhruba vypadá v nebi.

 Co se mi prožene hlavou, když bouchne bomba a já mám posledních pár sekund mého zatím krátkého života? V prvním případě by mi vůbec nedošlo, že mám před sebou poslední chvilku života. Ale asi bych vzpomínala na rodinu, příjemné zážitky, kamarády a na vše veselé a pozitivní. A nakonec bych asi zavřela oči a zakryla uši, abych už neslyšela ani neviděla dál nic. Připravila bych se na věčný spánek. Ale vážně – myslím, že by mi to vůbec nedošlo, že žiju posledních pár sekund. Ale osobně nechtěla bych to zažít a nikomu bych to nepřála.

 Určitě by mi asi probleskly hlavou myšlenky, které se staly, jak jsem žila, co jsem dokázala, co jsem pokazila. Ale ráda bych se snažila nemyslet na to, co bylo a co by bylo, kdybych věděla, že za pár vteřin neumřu. Myslela bych na věci, co musím udělat, co chci a nezabývala bych se vůbec tím, co bylo. Prostě bych nic neočekávala a bum a už bych nežila.

 V těch posledních okamžicích bych si nejspíš vzpomněla na svou rodinu a blízké přátele, na krásné chvíle, které jsem s nimi prořila.Ale taky na to, co jsem třeba někomu chtěla říct a neřekla, nebo co jsem chtěla udělat a neudělala. A určitě bych nezapomněla na to, co jsem všem chtěla říct, že je mám strašně ráda a moc si jich vážím. No a pak už snad jen sbohem…

 Nestihla jsem tolik věcí udělat, podniknout či zrealizovat, že jsem z toho celá špatná. Tolik věcí a událostí si uvědomíte v posledních chvilkách života. Myslete na to a užívejte života, dokud to jde, svá životní předsevzetí si zapisujte, ať nedopadnete jako já. Mějte se tu hezky… Pá

 Myšlenky před koncem? Před smrtí? Jsou jednoduché. Můj život vlastně nestál za nic! Žila jsem ho sice jen 15 let, ale za tu dobu vím, že i pak by to nebylo nejlepší. Takže i to ani nevadí, co na světě, když není proč žít… Třeba bude můj posmrtný život lepší než tento.

 V posledních chvílích života by mi před očima proběhl celý život. Nevím, která událost přesně. Možná bych si třeba vzpomněl  na událost, na kterou jsem často nemyslel, ale byla pro mne důležitá. Rozhodně bych také zalitoval toho, že jsem některé věci nestihl udělat. Myslím, že bych také svým ostatním známým přál, aby to přežili. Nicméně doufám, že nic takového nikdy nezažiju.

*** Pokud některý příspěvek chybí, dejte mi prosím vědět, ale myslím si, že jsou všechny. Dominik poslal svůj článek v pátek večer, tak jsem musel vaše články přepsat taky ještě dnes :-). P.S.: Je to ale zajímavé čtení (a myslím to vážně!)